„Zavři, topíme!“ okřikuju jednoho z kluků dneska už poněkolikáté. Za okny je sluníčko, ale pořád zebe.
Jak já se každý rok těším, až se ty dveře otevřou doopravdy. Ne, tam a sem, sem a tam. Prostě je otevřu, zvenku na kliku navlíknu provázek, aby nebouchaly, a pustím jaro dovnitř. S bosýma nohama pak vyjdu na zápraží a nechám se hřát. Teď a napořád. Než mi to podzim, ten neřád, zase zatrhne. Jasně, vím, že i podzim je řád a nebyl by rád, že mu tady spílám do neřádů. Jenže ta zima letos trvá sakramentsky dlouho a moje prsty už jsou v botách celé usoužené a po jaru utoužené.
Miluju to, když je osvobodím. Pustím je ven, ať se proběhnou. Udělám pár kroků a už mi začnou vyprávět. Jak běhaly po strništi a na chodidlech zůstávala malá červená kolečka. Jak je chladila voda z potoka, jak jim černý asfalt v létě udělal puchýře, jak jeden, ten prostřední, je už týden nakopnutý a jak mu půdní masáž náramně svědčí. Nevěřili byste, kolik toho nabrebentí. Není se ale co divit, celou zimu v pevných vysokých botách skoro nemohly dýchat a když už se k nim nějaký ten závan probojoval, rozhodně nevoněl po fialkách.
Nejsou to ale jen nohy, komu jaro uleví. Tak třeba hlava, ta si také oddychne. Svěží větřík ji vyčistí. Vyžene všechny smutky a stesky, aby vytvořil prostor novým myšlenkám a nápadům. Nohy a jejich prsty se těší. Určitě poznají nová místa, a zažijí další dobrodružství. I srdci slunko prospěje. Zeleň a vůně duši zahřeje. Kdo se tu ještě nesměje? Pro morouse tu radu mám – srdce naboso a hlavu dokořán!
napsáno 2. 4. 2013
