„Zavři, topíme!“ okřikuju jednoho z kluků dneska už poněkolikáté. Za okny je sluníčko, ale pořád zebe.
Jak já se každý rok těším, až se ty dveře otevřou doopravdy. Ne, tam a sem, sem a tam. Prostě je otevřu, zvenku na kliku navlíknu provázek, aby nebouchaly, a pustím jaro dovnitř. S bosýma nohama pak vyjdu na zápraží a nechám se hřát. Teď a napořád. Než mi to podzim, ten neřád, zase zatrhne. Jasně, vím, že i podzim je řád a nebyl by rád, že mu tady spílám do neřádů. Jenže ta zima letos trvá sakramentsky dlouho a moje prsty už jsou v botách celé usoužené a po jaru utoužené.
- Podrobnosti
a já šla sama, byl to snad
sám král podzimu – listopad
sevřel mi dlaně do pěstí
navzdory svojí pověsti
neděsil tolik, možná hřál
- Podrobnosti
jsem to já a jsi to ty –
rozvodněný životy
hádky vystoupily z břehů
vyplavily všechnu něhu
ve hlubině zapomnění
marně hledáš oteplení
- Podrobnosti
