a já šla sama, byl to snad
sám král podzimu – listopad
sevřel mi dlaně do pěstídráha
navzdory svojí pověsti
neděsil tolik, možná hřál

a já šla sama, lehčeji
pod pláštěm smutku, v naději
že devětsil zas vykvete
že svléknu i to prokleté
vítr se v olších tiše smál

a já šla sama, po poli
prozatím, aťsi, kamkoli
je jedno kolik za to dám
pár zrnek v kapse ještě mám
strništěm protančím se dál

sama