a já šla sama, byl to snad
sám král podzimu – listopad
sevřel mi dlaně do pěstí
navzdory svojí pověsti
neděsil tolik, možná hřál
a já šla sama, lehčeji
pod pláštěm smutku, v naději
že devětsil zas vykvete
že svléknu i to prokleté
vítr se v olších tiše smál
sama
