„Zajímavé, opravdu zajímavé,“ poškrábal se detektiv Johanovský ve vousech. „Říkáte, že zmizela celá rodina?“
„Ano, otec, matka a malý chlapec.“
„A všiml jste si nějakých detailů, které by nám mohly pomoci v pátrání?“ zeptal se policista.
„Na toho muže si moc nevzpomínám, ale žena měla velký slaměný klobouk s červenou mašlí a jejich syn měl hnědé manšestráky, světlé polobotky a kostkovanou košili.“
„Zajímavé,“ řekl znovu detektiv, „zaujalo vás ještě něco?“
„Ani ne. Pokud nepočítám to, že v poledním slunci vešli do labyrintu a do samého západu z něho nevyšli.“
„Co jste udělal vy?“
„Potřeboval jsem zamknout bránu parku, tak jsem začal volat.“
„Co přesně jste volal?“
„No, coby? Zavíráme, je šest hodin, prohlídka parku už skončila. A ještě jsem zarachotil klíčema, aby bylo jasné, že to myslím vážně.“
„A?“
„No nic. Vždyť vám říkám, zmizeli.“
„Jak může někdo zmizet v labyrintu? Není to bludiště.“
„Je to záhada, viďte?“
„To teda je,“ souhlasil Johanovský, „máte nějaké vysvětlení?“
„Kdybych ho měl, tak tu nesedím.“
„Pravda,“ poškrábal se muž znovu ve svých pečlivě zastřižených vousech. Pak, jako by ho to až teď napadlo, se zeptal: „Říkal jste, že žena měla slaměný klobouk?“
„Ano, skoro stejný jako nosívala moje matka, co je na tom?“
„Asi nic… A na prohlídku šli v poledne?“
„Ano, slunce krásné hřálo.“
„Jenže včera celý den pršelo,“ oponuje detektiv.
„Nebylo to včera.“
„Že ne?“ obočí Janovského vyletí vzhůru. „Tak kdy se rodina v labyrintu ztratila? Pohřešujete je delší dobu?“
„Před… devětatřiceti lety.“
„Cože?“ detektiva to zvedlo ze židle. „A od té doby je pohřešujete? Nejdete to oznámit trochu pozdě?“
„Myslíte?“
„No, to tedy myslím,“ odvětil rázně detektiv, „ztrácím s vámi drahocenný čas. Můžete jít. Případem nemá cenu se zabývat.“
„A já věřil… že mi pomůžete… zbyl mi jen ten slaměný klobouk,“ řekl šeptem muž a otočil se k odchodu.
„Počkejte,“ ozval se najednou Johanovský, „jak to myslíte, že vám zbyl klobouk?“
„No, když odešli, klobouk, který se jí sesunul z hlavy, bylo jediné, co mi po nich zůstalo. Jediné, co si docela dobře vybavuju. Vyšli jsme z labyrintu a tátu s mámou odvedli muži v dlouhých kabátech. Divné, že, když tak svítilo sluníčko. Nedovolili mamince, aby si klobouk sebrala, tak jsem ho vzal já a volal jsem za ní, že jí ho pohlídám, než přijde a… dál už jsem ničemu nerozuměl. Ani nikomu… jen ptákům, říkali, že byste mohl pomoci…“
„Vy… pracujete na zámku? Vrátil jste se aby…“
„Abych je našel…“
„Je mi líto, ale opravdu vám nemůžu pomoct.“
„Možná můžete.“
Detektiv znovu zvedl obočí v nevyslovené otázce.
„Prošel byste se mnou znovu ten labyrint?“
„To bych asi mohl, ale…“
„Chtěl bych je najít.“
„Dobře… půjdeme... Myslím, že toho chlapce najdeme určitě. Jen už se asi nevejde do té kostkované košile,“ usmál se na muže Johanovský.