Tempus fugit, léta plynou, tak to prostě je.
Letos máme rok draka a příště ho zas vystřídá jiné zvíře. Prší o trochu víc než jindy. Všechno je krásně zelené a lesklé. Oknem pronikají paprsky večerního slunce a odrážejí se od kovových obrouček mých brýlí.
Nosím je už čtyři roky. Když jsem si je vyzvedávala, pěkně mě to semlelo. Tak a je to tady. Jsem teda zhruba v polovině svých dní (když to půjde dobře) a teď už budou jenom ubývat.
No, popravdě, ubývají už od narození, jen na jejich konec člověk ještě zdaleka nedohlídne. Všechno kolem je tak nové a jasné. Všechno je třeba prozkoumat.
Dá se na kolečkových bruslích zklopýtat po schodech z pátého patra? Dá. Je možné vylézt na skalku v nedalekém lese? Je. Bolí to, když při slézání spadneš dolů? Bolí. Jsou jahody sladké? Jsou. I ty sousedovy? Jasně.
Něco se povede a něco zase ne. Něco je správné a něco není. Všechno jsou to zkušenosti. Nakonec i ty brýle na nose.
Ze začátku se mi z přeostřování zvedal žaludek. Odmítala jsem nový stav přijmout. Než mi to došlo. Je to jen další způsob poznávání. Stejně jako ty předchozí. Tak hurá všechno prozkoumat!
Co se změnilo? Měním se já?
S jistotou můžu bez brýlí koukat do dálky. Vnímat ostatní. Co dělají? Usmívají se? Baví se spolu? Můžu pozorovat mraky, řeku, ale třeba i auta. Mají zajímavá jména. Auta, řeky i mraky. (Meriva, Zafira, Vivaro, Rýn, Ploučnice, Cirrus, Stratus…)
Když kouknu blíž, už tak ostře nevidím. Nenavlíknu nit do jehly, nerozeznám písmena v knize. Čas bez brýlí můžu využít k tomu, abych si utřídila myšlenky, prozkoumala svoje vlastní příběhy. Seznamuju se sama se sebou, se svými emocemi – s radostmi i smutky, s vyčerpáním i odpočinkem, se vztekem i pochopením. Dívám se dovnitř.
Slunce zapadá, začínají bzučet komáři, kovové odlesky zmizely. Chci vám o tom všem napsat, nasazuju si svoje krásné tyrkysové brýle.
